Johann Wolfgang Goethe I. díl - Divadlo FX Šaldy

Johann Wolfgang Goethe I. díl - Divadlo FX Šaldy

FAUST
I. díl
Johann
Wolfgang
Goethe
Premiéra 12. 12. 2014 v Malém divadle
TOMÁŠ VÁHALA
VERONIKA KORYTÁŘOVÁ
VÁCLAV HELŠUS
Johann Wolfgang Goethe
FAUST
I. díl
VÁCLAV HELŠUS
VTEŘINA, V NÍŽ SE RODÍ FAUST
Když Goethův současník Heinrich von Kleist v neútulném
příbytku sedí dlouho do noci nad knihami, přepadne jej prudká
a smrtelná skepse. Copak skutečné poznání není možné? Na vině je
Immanuel Kant, kterého horlivý mladý filosof Kleist právě studuje.
Veškeré vzdělání je bezcenné a neprozradí žádnou pravdu o světě,
tak si kantovskou kritiku rozumu vysvětluje Kleist, odhazuje
knihy, studium filosofie a vydává se vstříc sebedestruktivnímu
životu plnému tvorby a neútěšného hledání sebe sama. Osud
tohoto dobového intelektuála v lecčems připomene Fausta. Goethe
píše Fausta na počátku doby, která si uvědomuje předěl mezi
starým světem a světem novým, přičemž vzdálenost mezi starší
a novější dobou se bude stále zvětšovat (J. W. Goethe: Nauka
o barvách). Klasický starověk a křesťanský středověk se bolestně
liší od novověku a moderny. Náš názor je utvářený vědomím radikální odlišnosti od minulého. Toto vědomí je bolestně zakoušeno.
Právě v době zakoušené jako vteřina zvratu sahá Goethe
po historické látce, kterou zpracovalo mnoho mužů před ním.
Goethův Faust, to není Marlowův odpadlík od Boha lačnící po
MARTIN POLÁCH
VERONIKA KORYTÁŘOVÁ
požitcích a moci (takový Faust by měl spíš blíže k Donu Juanovi –
ostatně obě postavy svedl Ch. D. Grabbe ve své hře Don Juan
a Faust.) Goethův Faust není ani kouzelník Žito ze středověkých
legend, který provádí žertovné čáry a šprýmy. Není to starověký
mág spolčený s ďáblem (jako faustovské předobrazy bývají
uváděni Šimon Mág či Cyprián z Antiochie). Má daleko
k reálnému předobrazu Fausta, který žil v Německu na přelomu
15. a 16. století, vysloužil si pověst šarlatána i muže obdařeného
ďábelskými schopnostmi a inspiroval vlnu populárního lidového
čtení, která se přetavila do tradice loutkářských her na faustovské
téma, až látku nakonec pozvedl Goethe z roviny populárně zábavné
do výšin filosofické a básnické obrazotvornosti.
Jak již bylo řečeno, nebylo to náhodou. Objevil Goethe
Fausta, a nebo Faust v Goethovi promluvil v době, která s faustovskou legendou úzce souvisí? „Člověk opouští přirozenou
omezenost, ale i své bezpečí, v němž se – ať už jako přírodní
bytost nebo jako Boží stvoření – mohl cítit dobře, a stává se jako
poznávající duch autonomním.“ (Kurt Krulop, in program Faust,
ND 1997) Nietzsche ovlivňuje nejen německé intelektuály svým
ideálem nadčlověka, před lidským myšlením se rozevírá nebývalá
až děsivá svoboda. Goethe sám poznamenal, že lidský duch touží
po poznání, ale nakonec před ním couvne. Musíme ztrácet tím,
že získáváme. Osvícenský odchod do samostatnosti ducha „může
být vnímán nejen jako vítaná emancipace, ale také jako bolestné
vyhnání.“ (K. Krulop)
To je výchozí situace – krize postavení člověka, krize věku
subjektivizované racionality („je nemožné bychom cokoliv znali“,
kantovská kritika rozumu, role subjektu a subjektivizace v romantickém umění, jímž začíná umění moderní) a dehumanizované
objektivity (empirismus a posléze pozitivismus, který nás odděluje
od okolního světa jako pouhé pozorovatele). Přes veškeré vědecké
a technické úsilí objektivizovat pozorování přírody zakoušíme
subjektivně jejich nedokonalost a marnou faustovskou touhu po
pravdivém poznání a pravém bytí…
FAUSTOVSKÁ LEGENDA V SOUVISLOSTECH ANEB SPOR
O MARKÉTKU
Na počátku bylo SLOVO. Na počátku byl SMYSL. Na
počátku byl ČIN. (překlad Karel Kraus) Takto hledá Faust správná
slova pro překlad první věty Janova evangelia. Tedy evangelia,
jehož úvod je ovlivněn řeckou filosofií.
Řecké myšlení ve své pozdější fázi proti sobě stavělo logos
a mýtus (ačkoli původně naopak obě slova splývala). Logos neboli
racionální řád světa, slovy uchopitelný svět, svět racionalizovaný.
Faustův dosavadní život před začátkem hry je světem, jemuž vládne
LOGOS – rozum a řád, víra v rozum a řád. V jistém věku svého života
se Faust ocitá v situaci, kdy je tato víra zmítána pochybami, kdy je
dosavadní způsob existence pociťován jako nedostatečný. Rozum
je sžírán skepsí. Situace, kdy se Faust rozhodne přivolat Mefista, je
identická interpretačnímu obratu Fausta-překladatele sedícího nad
Janovým evangeliem. Nikoli slovo a smysl, ale podstatou světa je
čin. Slovem a smyslem vládne pozorovatel, činem vládne jednající
účastník, aktér, čin je život sám. A čin je také výsadou Bohů jakožto
akt stvoření. Faust touží dotknout se božského, stát se součástí
věčného ohně vznikání a zanikání. Mefisto (tedy postava mytologická), jenž „vládne země žárem“, je prostředníkem, který dává
Faustovi možnost vykročit z bezpečného světa, jemuž vládne LOGOS.
Fausta je nutné vidět jako mýtus, jen tak je totiž možné
porozumět osudu Markétky a vyhnout se Masarykovu odsudku:
„Faust /…/ nevěří ve skutečnou lásku – Markétka mu není než jeden
z experimentů /…/ Faust je typ egoismu docela uvědomělého, egoismu rozumového, filosofického. Egoismu hrozného.“ (T. G. Masaryk:
Moderní člověk a náboženství, Praha 1934) Masaryk nenahlížel
na Fausta jako na mýtus, chtěl ho vysvětlit humanistickou filosofií
světa, kterému vládne LOGOS, a proto ve Faustově bezohlednosti
vůči Markétčině osudu viděl oslavu egoismu. Moderní filosofie,
která ne náhodou postupně opouští ontologické otázky po
smyslu a povaze bytí na úkor přiblížení se antropologickým
VÁCLAV HELŠUS
a společenským vědám, jako je politologie, sociologie, psychologie,
filosofie práva apod., uvažuje o otázce viny slovníkem justice –
stejně tak jako křesťanské morality uvažující na ose vina, trest,
odpuštění, zatracení. Rozumně (rozum – logos) uspořádaný svět
stejně tak jako svět křesťanství se dožaduje spravedlivé odplaty nebo
trestu. Taková je logika světa, kterému vládne právo. Právo je výsadou světa, jemuž vládne LOGOS. Faustovo provinění na Markétce
je neodpustitelné a nepochopitelné, nenásleduje-li pokání, trest
a vykoupení. Naproti tomu svět mýtu je světem symbolů. Svět, který
je schopen absorbovat protiklady a sjednocovat je pouze na rovině
symbolické, nikoli za pomocí logiky. Mýtus je typem příběhu, jemuž
můžeme porozumět spíše intuitivně, porozumět mu jako celku,
nikoli jako vyprávění v lineární rovině a za pomocí kauzality, kdy
z viny vyplývá trest a nebo prosba o odpuštění. Krutost mýtu může
být barbarsky krvavá, mýtus nevyžaduje nutně smíření, spravedlnost; mytický hrdina nepátrá po své vině a je připraven snášet
křivdy. Mýtus je srážka se světem. Mýtus je čin bez jistoty následků,
mýtus je jednota se svými činy. Slovníkem analytické psychologie
je mýtus prostorem, kde nejsou archetypy vytěsňovány, ale kde
se s nimi setkáváme v jejich nahotě podobně jako ve snu,
bezprostředně, ale bez slovně vyjádřeného porozumění, které je
vždy zároveň distancí – projevem pozorovatele, nikoli aktéra.
JOHANN WOLFGANG GOETHE FAUST I. DÍL
Osoby a obsazení
Hru uvádíme v překladu Otokara Fischera a s použitím překladů
Olgy Maškové, Karla Krause a Jindřicha Pokorného.
Úprava a režie .......................................
Scéna......................................................
Realizace scény......................................
Kostýmy.................................................
Hudba ....................................................
Dramaturgie .........................................
Ivan Rajmont
Tomáš Rafl
Luděk Hora
Petra Vlachynská
Mario Buzzi Tomáš Syrovátka
Inspice a nápověda ............................... Šárka Teplíková
Premiéra 12. prosince 2014 v Malém divadle.
JOSEF JELÍNEK
MARTIN STRÁNSKÝ
JAKUB ALBRECHT
MICHAL MALÉŘ
VERONIKA KORYTÁŘOVÁ
Básník, Faust ......................................... Václav Helšus
Tomáš Váhala
Komik, Mefistofeles ............................. Veronika Korytářová
Martin Polách
Herečka, Markétka, Una Poenitentium ... Karolína Baranová
Herečka, Kočka, Marta, Vetešnice,
Mater Gloriosa...................................... Jana Hejret Vojtková
Div. ředitel, Hospodin, Měšťan,
Kocour, Satan ........................................ Ladislav Dušek
Herec, Archanděl Gabriel,
Starý sedlák, Měšťan, Generál............. Jaromír Tlalka
Herec, Student, Altmayer, Valentin,
Lilith ...................................................... Michal Maléř
Herec, Archanděl Michael, Student,
Frosch, Autor ........................................ Jakub Albrecht
Herec, Archanděl Rafael, Wagner,
Měšťan, Siebel, Ministr........................ Martin Stránský
Herec, Měšťan, Brandner, Ariel .......... Josef Jelínek
Herečka, Duch země, Čarodějnice,
Bludička ................................................. Jana Stránská
Herečka, Kočka, Líza, Kráska ................ Barbora Mottlová
Měšťanka, Stařena ................................ Markéta Coufalová
Zbohatlík ............................................... Jakub Kabeš
Externisté: D. Bolech, R. Caldová, J. Hrůza, J. a J. Kabešovy,
A. Lelková, L. a T. Levko, M. Linhart, M. Mervartová, P. Millerová,
A. Rousková, M. Tomková, O. Ulihrach. Dětský sbor Severáček pod
vedením sbormistryně Silvie Pálkové (L. Bořilová, A. Budaiová,
Z. Fantíková, M. Fričová, J. Fryč, H. Kodýtková, J. Kodýtková,
E. Loulová, K. Loulová, M. Paluba, V. Povolná, A. Požická, E. Požická)
Na hudební nahrávce se podíleli: Marika Žáková, Pavel Zikmund,
Ondřej Maňák.
Snad žádné náboženství není myslitelné bez mýtu o oběti
v jejím očistném smyslu. Markétka jako nevinná oběť je obdařena
mocí odpuštění. Mocí, která nemá co do činění se spravedlností,
ale s milostí. Milost na rozdíl od spravedlnosti má náboženský –
chcete-li mystický význam. „…to vlastní, co činí Fausta v Goethově
pojetí vskutku tragédií a co ji nese, je tragédie Markétky: trest je
zde zcela platonsky zakoušen jako očišťování duše a vnější pomoc
je odmítnuta jakožto zdání oproti bytí.“ (J. Patočka: Smysl mýtu
o paktu s ďáblem, SAD 2/1991) To je optika mýtu, který usmiřuje
i nesmiřitelné protiklady, oheň a vodu, viníka a oběť. „Není tedy
podstatná debata, miluje-li Faust Markétku. Důležité je, že je to
jedno z poznání na jeho cestě. /…/ Budeme svědky barbarské cesty mužského světa za poznáním a zkušeností veškerého lidstva, za
absolutnem, za podmaněním si přírody /té pýchy/, která za sebou
nechává jen zpustlou zem a zmařené životy. A zároveň budeme
cítit, že fascinující, titánské vzedmutí mužství, je vyvažováno
něčím podstatnějším. Láskou žen. Tím drží pohromadě svět.“
(I. Rajmont – poznámky ke scénáři DFXŠ, 2014)
Jako příběh s románovou optikou, která je pouze faktická
ale ne transcendentální, je Faust nehumánní a nepochopitelný.
Goethovu Faustovi lze rozumět pouze v rovině mýtu. I proto jde
o dílo tolik otevřené interperatacím pomocí analytické psychologie – je v něm uloženo bohatství archetypálních postav a obrazů,
MARTIN POLÁCH
VÁCLAV HELŠUS
které jsou otiskem lidského spění za sebou samým (Goethe psal
Fausta celý život), což je v pravdě zápas kosmický už od samého
prologu hry, kde se vsadí Bůh s Mefistem o hodnotu či bezcennost
člověka. Hodnotu lidství lze v duchu díla interpretovat jako neutuchající činorodost (vždyť slova jako „čin“, „tvořit“, „dílo“ jsou
často opakována). Tato tvořivost a činorodost je dokonce často
dávána do souvislosti se sexuální energií. Lidská potřeba neustále
tvořit je jistě obdivuhodná a budovatelské interpretace Fausta
dokonce stály na oslavě lidských stavitelských úspěchů. Tím, co
za faustovskou potřebou tvořit ovšem stojí, je věčně neuhašená
žízeň, potřeba tvořit (často frekventovaným slovem je také
„úkoj“ – většinou nedosažený a nedosažitelný). Věčný lidský hlad
po naplnění, lidská touha, snad žádostivost… Má-li potřeba tvořit
sexuální podtext, má to co dělat s pokušením. Je to pokušení, které
nás stále za něčím vede („tvor lidský bloudí, pokud za čím spěje“),
je to pokušení, které nás sužuje touhou po tom, co právě nemáme.
A je to ovšem v Goethově myšlení totéž pokušení, které může být
uhašeno smyslnými požitky, které nás stále nutí po překonání sebe
sama, které vede k transcendenci. To, co je největší slabinou člověka,
může nabýt stejně tak povahy infernální jako božské… Ve Faustovi je opakovaně verbalizována potřeba činu,
potřeba tvořit, vůle k moci. Faust je výkřikem lidské touhy, která
mění své cíle, ale nemění svou intenzitu a cíle nikdy nedosáhne,
neboť žádný cíl není absolutní a věčný. Jakoby stál člověk před
pokušením trhat jablka z jabloně, ale vždy, když jablko utrhne
a nakousne, zplodí strom nové jablko, krásnější a chutnější než
to, které již bylo utrženo. Buddhističtí mniši vidí spásu v uhašení
potřeb a ve zbavení se potřeby trhat; Goethe vidí – pokud ne
spásu – pak jistě lidskou velikost a lidskou cenu v tom, že smyslem života není snězení plodu, ale to, že touha trhat a jíst, která
nás neustále pokouší, sice ničí, stravuje a bezohledně trhá, ale
jakýmsi zázrakem také plodí a rodí a nechává růst a vznikat. To
je snad smyslem repliky: „té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat
zlo, vždy dobro vykoná.“
VÁCLAV HELŠUS
MARTIN STRÁNSKÝ
JOSEF JELÍNEK
VERONIKA KORYTÁŘOVÁ
JAKUB ALBRECHT
KAROLÍNA BARANOVÁ
TOMÁŠ VÁHALA
KAROLÍNA BARANOVÁ
JANA HEJRET VOJTKOVÁ
SVŮDNÝ MEFISTO
V knize Mefisto a androgyn si M. Eliade všímá zvláštní
sympatie k Mefistovi, již v prologu hry projevuje Hospodin. Snad
je to proto, že Mefisto je tvořivý hybatel, pomáhá probouzet
lidskou činorodost. Ač se staví proti životu ve jménu zla, nakonec vytváří dobro, podněcuje tvořivost, nespokojenost vyvolává potřebu a touhu tvořit, chyby a omyly, které děláme, nás
přivádějí k poznání a k pravdě. Sjednocení protikladů je cosi,
s čím se potýkají mýty a náboženství odjakživa. Idea jednoty se
v dějinách myšlení vrací v nejrůznějších podobách: bratrství
Boha a Satana, ďábla a Krista apod. S představou prvotní jednoty
na počátku světa souvisí i praktiky některých rituálních obětí,
jejichž posláním je sloučit to, co na počátku světa bylo spojeno,
ale dnes je rozděleno. Podobně jako existují představy
o prvopočátečním spojení Dobra a Zla, byl jako dokonalý
vnímán obraz člověka spojujícího obě pohlaví – celistvé bytosti,
androgyna. Tyto představy nemusí být přitom nijak archaické.
Němečtí romantikové pokládali androgyna za dokonalého
člověka budoucnosti.
„Mnoho božstev bylo nazýváno Otec a Matka. Bylo to
znamení jejich plnosti /…/ a současně označení jejich tvořivých
sil. Je i pravděpodobné, že některé božské dvojice vznikly později
z původního androgynního boha či zosobněním jejich znaků.“
(M. Eliade: Mefisto a androgyn, Praha 1997) Androgynie je
znakem počáteční úplnosti. „Co nám všechny tyto mýty a symboly, obřady a mystické techniky, legendy a věrouky, které
předpokládají /…/ spojení protikladů, shrnutí částí v celek,
prozrazují? Především hlubokou lidskou nespokojenost se svým
současným stavem, s tím, co se nazývá lidský úděl. Člověk se
cítí zmítán a oddělen. Je pro něj obtížné si dokonale uvědomit
povahu této oddělenosti, protože se občas cítí oddělen od něčeho
mocného, naprosto jiného, než je on sám; jindy se cítí oddělen
od nedefinovatelného, bezčasového stavu, na nějž se přesně
KAROLÍNA BARANOVÁ
nepamatuje, ale na nějž si přesto ve svém nejskrytějším nitru
vzpomíná: prvopočáteční stav, který radostně prožíval před
časem, před historií. Toto oddělení v něm samém i tomto světě
nastalo jako zlom. Byl to pád, ne nutně v židovsko-křesťanském
slova smyslu. Z určitého hlediska lze říci, že mnoho vyznání
obsahujících coincidentia oppositorum prozrazuje stesk po
ztraceném ráji, stesk po paradoxním stavu, ve kterém vedle sebe
existují protiklady. /…/ Skutečnost, že tato archaická témata
a motivy ještě přežívají ve folkloru a objevují se stále ve snech
a představách, dokazuje, že mystérium úplnosti je nedílnou
součástí lidské tragédie.“ (M. Eliade)
Ve světle analytické psychologie je Mefisto Faustovým
Stínem – oblastí jeho nevědomí. Mefistofelova dvojakost tedy
nespočívá pouze v něm samém, je dána dialogicky skrze jeho
vztah k Faustovi. „Nejgeniálnější definici ďábelství poskytl
Shakespeare v Othellovi. Jednou z prvních vět, kterou prosloví
Jago, vtělení ďábla, zní: I am not, what I am. Nejsem, kterýž
jsem, nejsem nic, existuji pouze na pozadí člověka, jsem stínem
člověka, bez něho se nekonám, neexistuji.“ (Věra Mašková: Mytologická východiska Goethovy cesty Labyrintem za odleskem lidské duše, in program Faust, MD Olomouc 2000). Faustův zápas
s Mefistem je zápasem Faustovým, zápasem o Fausta a celistvost
jeho Já. „Podle Junga spočívá průběh individualizace výslovně
v jakémsi coincidentia oppositorum, protože já obsahuje jak
celé vědomí, tak všechny obsahy nevědomí.“ (M. Eliade) Toto
splynutí protikladů je u Junga vnímáno jako nejvyšší cíl celistvé
psychické činnosti. Každá osobnost, ať už mužská nebo ženská,
má v sobě podle Junga mužskou i ženskou část osobnosti. Náš
psychický život je odvislý od naší schopnosti harmonizovat svět
svého vědomí a nevědomí. Lidské štěstí je myslitelné pouze
v naší protikladné celistvosti.
TOMÁŠ VÁHALA
VERONIKA KORYTÁŘOVÁ
VÁCLAV HELŠUS
MARTIN STRÁNSKÝ
Technická spolupráce
Light designer ......................................
Osvětlovač ............................................
Vedoucí zvukař .....................................
Zvukař ...................................................
Jevištní mistr .........................................
Rekvizity ...............................................
Vlásenky ...............................................
Vedoucí výroby scénických kostýmů ....
Pavel Hejret
Zdeněk Úlehla
Miloš Vondráček
Petr Čermák
Sergyi Martinenko
Ladislav Říha
Iva Šebelíková
Taťána Hrustinczová
VERONIKA KORYTÁŘOVÁ
MARTIN POLÁCH
LADISLAV DUŠEK
Scénu vyrobily dílny DFXŠ pod vedením Luďka Hory.
Užitá hudba: úryvek ze Symfonie č. 8 Gustava Mahlera; Pražská
filharmonie, Václav Neumann.
© 2014
cena 23 Kč/náklad: 800 ks
Nositele autorských práv k dílu zastupuje spolek DILIA, divadelní,
literární, audiovizuální agentura o. s., krátkého 1, Praha 9.
Děkujeme paní doc. Mgr. Lucii Pultrové, Ph.D. za ochotný
překlad latinských citátů.
SBOR DFXŠ
ředitelka: Ing. Jarmila Levko
šéf činohry: Ivan Rajmont
redakce: Tomáš Syrovátka
grafika: Pavel Dušek
fotografie: Roman Dobeš
Zřizovatelem Divadla F. X. Šaldy je statutární město Liberec.
Umělecká činnost divadla se uskutečňuje také za finanční podpory
Libereckého kraje a Ministerstva kultury ČR.
www.saldovo-divadlo.cz, www.evstupenka.cz
Děkujeme mediálnímu partnerovi DFXŠ, společnosti RENGL
www.saldovo-divadlo.cz